Výborný príspevok na sietiach, skopíroval som, zverejňujem, nech sa dostane k viacerým čitateľom. Pani K...... píše:
Po 70ti létech Slované zapomněli, že je před genocidou zachránila Rudá
armáda V souvislosti s nacistickým pučem v Kyjevě, vyvolaným Spojenými
státy a jejich lokaji v NATO, po kterém následovalo připojení Krymu,
jehož obyvatelstvo se v celonárodním referendu vyslovilo ke
sjednocení s Ruskem a po první porážce v primitivní imperialistické
válce proti Rusku, vedené pod krytím potlačení ruského obyvatelstva v
Donbasu ukrajinskou armádou, rozpoutal světový a evropský
imperialismus informační válku, jejímž hlavním principem je
rusofobie. Neméně důležitým prvkem v informační válce proti Rusku, do níž
se zapojily i slovanské národy Evropy, které by již bez rozhodnutí
sovětských komunistů vedených Stalinem neexistovaly, je úsilí o
přehodnocení výsledků II.světové války. SSSR je označován za okupanta
evropských zemí a naopak autoři genocidy komunistů, židů a Slovanů,
němečtí nacisté, Wehrmacht a svazky SS, bojující proti Sovětskému svazu,
masově vraždící civilní obyvatelstvo a ponechávající za sebou spálenou
zemi, jsou považování za hrdiny. Při přepisování dějin používají
buržoazní propagandisté nejen polopravdy, ale i otevřené lži. V období
existence SSSR nevěnovalo jeho politické vedení velkou pozornost těm
spojencům hitlerovského Německa ve válce proti SSSR a komunistům světa,
kteří se stali členy Varšavské smlouvy a RVHP. Ve skutečnosti Rudá
armáda nebojovala pouze proti Německu, ale proti celé Evropě.
Některé vlády posílaly na frontu proti SSSR své armády, další dodávaly
Německu nejmodernější zbraně a bojovou techniku.
Společně s Hitlerem
Do agrese proti SSSR se zapojily v rozsáhlém měřítku země nacistického
bloku, Slovensko, Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko, Finsko
Bulharsko a dokonce i maličká Albánie.
Od prvního do posledního dne
války bojovalo proti Rudé armádě 55 – 75% pozemních vojsk německých
ozbrojených sil a sil jeho spojenců, přes polovinu sil Luftwafe a
Kriegsmarine. Po otevření „Druhé fronty“ v létě 1944 se tento poměr
nezměnil. Proti Rudé armádě stálo 235 divizí, (1,7x více než proti
spojencům). Do Wehrmachtu bylo zařazeno 1,8 vojáku z jiných států. V
průběhu války z nich bylo zformováno 59 divizí, 23 brigád, několik
samostatných pluků, oddílů a praporů. Itálie vyslala na frontu proti
SSSR expediční sbor, který čítal 62 tisíc vojáků. Rumunská armáda v
průběhu války okupovala Besarábii, část Ukrajiny a Krym. Její armáda
byla ze spojeneckých armád nejpočetnější – celkem 262 727 osob. Maďarsko
vyslalo armádní sbor o síle 40 tisíc osob, 4 pěší brigády (63 tisíc
osob) 2.armádu, složenou z devíti pěších divizí. Slovensko vyslalo proti
SSSR dvě pěší divize a další síly: celkem 56 tisíc osob. Bulharsko se
tažení na Východ neúčastnilo, poskytlo však nacistům své vojenské
základny. Finsko plnilo v plánu Barbarossa významný úkol blokády
severního přístupu k Leningradu přes Karelskou šíjí. Německé válečné
dokumenty potvrzují, že po napadení SSSR v roce 1941 vznikla v
Evropě vlna antisovětské hysterie a tisíce evropských občanů usilovaly o
vstup do Wehrmachtu. Euforie trvala až do porážky u Stalingradu.Ve
Wehrmachtu bojovaly proti SSSR i dobrovolné formace fašistů ze
Španělska (Modrá divize) Švédska, Norska a Portugalska. Kromě toho
bojovaly proti Rudé armádě síly z Estonska, Bosny, Lotyška, Dánska,
Norska, Holandska, Belgie, zařazené do vojsk Waffen SS. Ještě 10.2.1945
byla zformována francouzská divize SS. Která byla nasazena proti Rudé
armádě v Pomořansku a pak v Berlíně.).
Hitlerovi nepomáhaly
okupované a neutrální státy pouze dodávkami zbraní a bojové techniky.
Řada katolických biskupů si pospíšila schválit přepadení SSSR a nazvat
je „Evropskou křížovou výpravou“.
Kde se zrodila současná ruská
„pátá kolona“Wehrmachtem a vojsky SS prošlo v průběhu II.světové války
celkem 250 tisíc Ukrajinců, 70 tisíc Bělorusů, 70 tisíc kozáků, 150
tisíc Lotyšů, 90 tisíc Estonců, 70 tisíc Středo - asiatů, 12 tisíc
Volžských Tatarů, 10 tisíc Krymských Tatarů. 7 tisíc Kalmyků, 40 tisíc
Ázerbajdžánců, 25 tisíc Gruzínů, 20 tisíc Arménů a 30 tisíc příslušníků
Severokavkazských národů.
Celkový počet sovětských občanů, kteří
nosili německou uniformu činil asi milión dvě stě tisíc. Z toho čistých
Rusů asi 310 tisíc. Pouze 450 – 500 tisíc bojovalo se zbraní v ruce.
Ostatní byli zařazení do strážních a jiných služeb a pomocných
praporů. Němci zformovali celkem 75 praporů z Kavkazských národů a
Tatarů – asi 80 tisíc osob. Vzniklo rovněž 10 krymských policejních
praporů (Tataři), byly zformovány i speciální jednotky z Kalmyků a
jiných národů.
Pobaltské státy vytvořily 93 policejních praporů (33
tisíc osob) a 12 pohraničních pluků (30 tisíc). Postupně pobaltské
státy vytvořily i 3 divize a dva pluky SS (70 tisíc osob). V německé
nacistické armádě tak bojovalo asi 100 tisíc Estonců, Lotyšů a Litevců. V
Bělorusku bylo vytvořeno 20 policejních praporů (5 tisíc osob). V
Běloruské zemské obraně vznikly 34 prapory (20 tisíc osob). Na
Ukrajině v Haliči bylo zformováno 10 policejních praporů a později jedna
divize SS a 5 policejních pluků (30 tisíc osob) na zbytku Ukrajiny 53
policejních praporů (5 tisíc osob). Po vzniku Ukrajinského národního
výboru (v březnu 1945) byla 14. haličská divize SS přejmenována na
1.Ukrajinskou divizi a začalo formování další. Z Rusů, Bělorusů a
Ukrajinců bylo zformováno celkem 90 tzv. ochranných praporů „OST“. V
těchto útvarech bylo vycvičeno celkem 80 tisíc osob. Je třeba
připomenout i 1.Ruskou národní brigádu SS, která pak přešla k
partyzánům, Ruskou národní armádu Smyslovského a armádu Kaminského
(RONA). Největší počet vojáků na frontu proti Rudé armádě vyslaly
baltské státy. Kromě tří divizí SS, se bojů zúčastnily i samostatné
policejní prapory a pluky. 20.Estonská divize SS byla rozbitá u Narvy.
Lotyšské 15. a 19. divize SS byly zničeny Rudou armádou v létě 1944.
Většina jejich příslušníků dezertovala. Z běloruských policistů byla
vytvořena 30.divize SS. Ta byla pak přesunutá do Francie k boji proti
spojencům. Haličská 14.divize SS byla Rudou armádou obklíčená u
Brodu a celá zlikvidována. Později byla obnovená a jeden její pluk se
účastnil bojů proti SNP na Slovensku, další byly vyslány do bojů proti
Jugoslávským partyzánů a tam jim podařilo jim podařilo uprchnout k
Britům. Vlasovská Ruská osvobozenecká armáda se stala bojeschopnou až
koncem roku 1944. Do té doby existovala pouze jako propagační exponát.
Koncem války měla formálně 120 – 130 tisíc osob, celkem byla 3x nasazena
v bojích proti Rudé armádě – bez úspěchů.
V bojových akcích proti
Rudé armádě tyto síly složené z kolaborantů neměly úspěch. O to krvavěji
si počínaly v bojích proti partyzánům a ve vyvražďování civilního
obyvatelstva, jak Rusů, tak i Ukrajinců, Poláků, Francouzů a Srbů.
Současnou nacistickou genocidu Rusů na Jihovýchodní Ukrajině a přípravu
nové barevné revoluce v Moskvě podporují především jejich potomci. Těch
lidí, kteří zvěrsky vraždili na území SSSR a Jugoslávie v sestavě divizí
SS, sloužili ve Wehrmachtu jako dobrovolní pomocníci, objímali se v
Mnichově s Hitlerem. Nyní na sebe navlékají soudcovské taláry a s
definitivní platností chtějí zúčtovat se zemí, jejíž občané, vedení
komunisty přerazili hřbet nacismu.
Chtějí lidovým masám v EU vnutit
názor, že odpovědnými za rozpoutání II. světové války nesou ve stejné
míře nacistické Německo i SSSR. Předstírají, že kromě Stalina nikdo
žádné smlouvy s nacistickým Německem neuzavíral. Jakoby neexistoval
polsko-německý pakt o vzájemném nenapadení z roku 1934 a Mnichovská
smlouva o rozbití Československa. Nezapomínejme, že v době světové války
ekonomika celé Evropy jako v extázi pracovala ve prospěch „Reichu a
Wehrmachtu“. Churchill po skončení II. světové války napsal: „Pádem ČSR
jsme ztratili síly rovnající se 35 divizím. Němci získali druhé
největší zbrojní závody ve Střední Evropě Škoda, které jen od srpna 1938
do přepadení Polska v září 1939 vyrobily množství zbraní, rovnající se
vojenské produkci všech závodů Anglie za stejné období. Do přepadení
SSSR 21. června 1941, byl každý pátý tank dodaný Wehrmachtu vyroben v
závodech Škoda. Podle přesných německých údajů české závody
zvyšovaly po celou dobu války svou vojenskou výrobu. V roce 1944
dodávaly německé armádě měsíčně 300 tisíc pušek, tři tisíce kulometů,
625 tisíc dělostřeleckých nábojů, 100 samohybných houfnic, tanky,
tankové kanóny a pancíře, letouny Messerschmidt 109, letecké motory atd.
Nikdo nespočítal, kolik párů vojenských bot dodal Hitlerovi nynější
národní hrdina, Baťa. Poslední stihač tanků „Panzerjager 38t Hetzer“ byl
předán Wehrmachtu v květnu 1945, po pádu Berlína. V Polsku vyrábělo
zbraně a bojovou techniku celkem 264 velkých, 9 tisíc středních a 76
tisíc malých podniků. Dánsko dodávalo Německu 10% jeho celkové spotřeby
másla, 90% čerstvých ryb a 20% čerstvého masa. Vojenský průmysl Francie
(1 600 000 zaměstnanců) dodal Německu do ledna 1944: 4 000 letounů, 10
tisíc leteckých motorů, 52 tisíc nákladních vozidel, obrovské množství
lokomotiv a další techniky. Belgie a Holandsko dodávaly uhlí, litinu,
železo, mangan, zinek a další. Kolaborantské vlády všech těchto států se
dobrovolně zavázaly financovat pobyt okupačních vojsk. Rovněž veškerou
vojenskou produkci financovaly vlády z úvěrů, jejichž splacení mělo být
zahájeno po vítězství. Na příklad Francie platila Německu do podzimu
1942 denně 20 milionů DM a později 25 milionů. Tyto prostředky stačily
nejen na hrazení pobytu vojsk, ale i na financování války proti SSSR.
„Neutrální“ a i českými komunisty obdivované Švédsko dodávalo Německu
ložiska, přesné přístroje a zaměřovače, protiletadlové 40ti mm kanóny
„Bofors“. Obchody probíhaly až do konce roku 1944. Přes švédské přístavy
postupovaly mnohé dodávky surovin z Latinské Ameriky. Jen od ledna do
října 1942 bylo dodáno do Německa přes švédské přístavy více než 6
milionů tun zboží. Švýcarsko dodávalo přesné strojírenství a přístroje,
součástky pro rakety V 1 a V 2, protiletadlové kulomety ráže 20 mm.
Zisky Švédska z války nikdy nebyly a nebudou zveřejněny, podobně jako zisky Švýcarska z tajných prostřednických bankovních operací mezi
Německem a USA. Okupací Evropy se německý průmyslový potenciál
zdvojnásobil a zemědělský ztrojnásobil. Potomci kolaborantů dovedli své
země do NATO a nyní začali, pod vedení amerického imperialismu, realizovat nové tažení proti Rusku, s cílem ovládnout jeho suroviny. Na
pomoc si vzali i bývalé ruské spojence a hlavně část slovanských národů,
kterým se snaží zatajit, že za svou existenci mohou děkovat pouze tolik
nenáviděnému Stalinovi, ruskému vojákovi a hlavně sovětským komunistům. Nyní je potřeba pochopit jediné. Všechny antiruské a antikomunistické akce Ukrajinců, potomků legionářů SS, evropských
příslušníků Wehrmachtu a Hilfswillige, včetně pomsty jugoslávským
komunistům za vítězství nad německými nacisty, chorvatskými a italskými fašisty, pronásledování komunistů v EU a zemích bývalého SSSR,
revanšismus v Pobaltí, Polsku, na Ukrajině, či akce OBSE sledují pouze
jeden cíl: změnit poválečné uspořádání světa a dosáhnout mezinárodního uznání označení SSSR za hlavního iniciátora a viníka rozpoutání II.
světové války. O 180 stupňů obrátit pohled na Německo: potlačit
historickou pravdu a učinit z agresora oběť. Buržoazní propaganda stále
naléhavěji prosazuje thesi, že Německo nebylo agresorem, ale avantgardou
evropské civilizace a bylo prostě donuceno k invazi na východ, aby
zachránilo „evropské hodnoty“ před bolševickými barbary.
Po
převratu v roce 1989 je jako vrchol civilizace představována „německá
demokracie“. Jsou bagatelizována soudní rozhodnutí o zákazu Komunistické
strany Německa, o povinné konfiskaci a likvidaci knihy: „SS v akci,
dokumenty o zločinech SS“, která byla označena za nepřátelskou novému
německému státu. Masmédia mlčí o tom, že v Německu oficiálně působil v
létech 1951 - 1992 „Federální svaz bývalých příslušníků vojsk SS (HIAG),
který měl 250 000 členů – bývalých esesáků. Stejně tak mlčí i o tom, že
německý ústavní soud zakázal činnost organizace „Svaz obětí nacismu“,
ale že dosud platí jeho rozhodnutí o platnosti německých hranic z roku
1937. Mlčí rovněž o tom, že tisíce válečných zločinců tvořily po válce
základ německého státního aparátu, že současný Bundeswehr byl
vybudován na vojenských tradicích II. světové války, což logicky
vyústilo v účast vojsk Bundeswehru ve válkách proti Jugoslávii a Afghánistánu. Smrtelný úder německému nacismu a evropskému fašismu přišel
z Východu. Rozhodující roli komunistů a Rudé armády v porážce hitlerovskéko Německa hovoří sama za sebe čísla o ztrátách Wehrmachtu na
Východní frontě, které činily 10 milionů (73%) zabitých a zajatých. Na
Východní frontě byla zničena i hlavní část zbraní a bojové techniky
Wehrmachtu. 70 tisíc (75%) letounů; 50 tisíc (75%) tanků a samohybných
děl, 167 tisíc (74%) děl, 2 500 bojových plavidel. Rudá armáda
zlikvidovala 207 německých motostřeleckých divizí a 100 divizí německých
spojenců. Je to 3,5x více než na všech ostatních frontách II.světové
války.
Na Východní frontě zahynulo 7,5 milionů Rudoarmějců a 1,2
milionů Rudoarmějců zemřelo v zajateckých a koncentračních táborech.
Ztráty Němců na Východní frontě činily 6 923 700 osob. Hitlerovští
spojenci (Maďarsko, Itálie Rumunko a Finsko) ztratili na frontě proti
Rudé armádě 1 725 800 osob. Ztráty hitlerovských spojenců Slováků a
„dobrovolníků“ z Francie, Španělska, Belgie, Pobaltských států,
Vlasovců, Ukrajinské povstalecké armády, muslimských útvarů SS z Bosny a
různých policejních uskupení činily asi 230 tisíc osob. Takže celkové
ztráty Němců a jejich spojenců činily celkem 8 672 500 osob. Jestliže
oprávněně předpokládáme, že dnes jsou v Evropě u moci potomci těch, kdo
padli ve válce proti sovětským komunistů, kteří byli hybnou sílou Rudé
armády, není se potřeba divit, že nepojedou oslavovat její vítězství do
Moskvy a podporovat nejen Putina, ale i dosud žijící veterány Velké
vlastenecké války a zejména současné ruské komunisty. V průběhu
II.světové války osvobodila Stalinem vedena Rudá armáda zcela, nebo
částečně ČSR, Bulharsko, Dánsko, Jugoslávii, Maďarsko, Norsko, Polsko,
Rakousko a Rumunsko. Kolaboranti, kteří se podíleli na genocidě
vlastních národů byli vlastními soudy odsuzování buď k trestu smrti,
nebo k dlouhodobým trestům.
BOJ ZA PRAVDU.
Po
vítězství komunistů ve II.světové válce vznikl již v roce 1949 k boji
proti SSSR a jeho spojencům vojenský blok NATO, do kterého po rozbití
SSSR vstoupily téměř všechny státy Evropy.V současnosti stojí v
čele vojenského tažení proti Rusku USA, Francie, Velká Británie a
Německo. Imperialistické uskupení se pokouší ruskou vládu provokovat k
zatažení do válečného konfliktu, využíváním nacionalismu a
nenávisti k Rusku a Rusům Ukrajinu, Estonsko, Litvu a Lotyšsko, ve
kterých se jim podařilo nastolit pro nacistické vlády a historické
nenávisti Poláků k Rusům. Hlavním cílem západního imperialismu je stejně
jako v obou světových válkách uloupení ruského přírodního bohatství.
Dějiny se opakují. Rusko podobně, jako před 75ti lety SSSR čelí koalici
neofašistických států. Ve své době se Stalin dopustil hlavní chyby v
tom, že nedokončil porážku nacistů a fašistů v Evropě a jak upozorňoval
maršál Suvorov: „Nepokácený les opět vyrůstá“.
Nyní budou musit dokončit dílo Rudé armády její potomci.
